Systemická terapie je psychoterapeutický směr, který vstoupil na pole psychoterapie v 80.
letech minulého století a byl nejprve uplatňován především v práci s rodinami. Vnímá klienta
jako plně autonomní osobu a tím umožňuje v terapii dosáhnout klientem požadované změny
za minimálního vměšování.
Terapeut respektuje klientovo „vidění“ skutečnosti a svými dovednostmi v rozhovoru
umožňuje nalézt klientovi změnu.
Systemický přístup se řídí základními tezemi: respekt, krása, užitek. Tedy respektuje v plném
rozsahu klienta, ztotožňuje se s takovými postupy v terapii, aby terapie nebolela, byla
Terapie končí tehdy, kdy klient překonává své trápení, problém je rozpuštěn a klient již nemá
potřebu do terapie nadále docházet.